Když se bojíme být sami sebou

Odmítnutí. Tvrdý náraz na realitu, který dokáže srazit sebevědomí až na dno. Zvlášť když přichází od někoho, na kom nám opravdu záleží – partnera, rodiče, dítěte, přítele. Nebo od někoho, kdo je náš vzor.

A přestože se s odmítnutím setkáváme od dětství – vždyť kolikrát nám třeba jiné dítko nechtělo půjčit hračku? – pro mnoho lidí zůstává každé další odmítnutí stejně bolestné. Možná i bolestnější, protože sype sůl do rány, kterou jsme nedokázali uzdravit.

Jako by tím někdo říkal: „Nejsi dost.“
Jako by jeden hlas určoval naši hodnotu.
Jako by odmítnutí toho, co nabízíme, bylo odmítnutím nás samotných jako lidské bytosti.

Setkávám se s tím často – i u svých klientek. A ani mě to nepřekvapuje, protože jsem si sama odmítnutím prošla už jako dítě – opustil mě jeden z rodičů. A od té doby se ve mně zabydlel hluboký strach z odmítnutí.

Snažila jsem se zavděčit. Být tou, kterou druzí přijmou. Balancovala jsem mezi tím, kým jsem, a tím, kým bych měla být, abych byla dost dobrá. V jednu chvíli jsem se snažila naplnit očekávání ostatních, jindy jsem zoufale toužila být sama sebou. Ale pokaždé, když jsem se pokusila vykročit směrem ke své duši, hlas minulosti mě zarazil. Hlas strachu.

Až časem jsem pochopila, že odmítnutí není o mně

Zní to možná nelogicky, ale je to tak.

Když nás někdo odmítá, odmítá jen část toho, co nabízíme – ne celý náš příběh. Nevidí do našich bolestí, snů ani snah. Nikdo o nás neví vše, neprošel náš život v našich botách, a tak nás ani nikdo nemůže odmítnout jako celek. Možná prostě jen zrovna není připraven na to, co mu v danou chvíli ukazujeme. Možná jsme mu nechtěně připomněli něco, co sám nezvládl uzdravit. Anebo prostě jen nejsme jeho šálek čaje. A to je v pořádku.

Není to o nás. A rozhodně to neurčuje naši hodnotu.

Když si tohle uvědomíme, můžeme konečně začít žít autenticky – beze strachu, že budeme znovu odmítnutí. Protože ano, odmítnutí někdy bolí. Ale ještě víc bolí, když celý život zůstaneme stát na místě, jen abychom ho znovu nezažili.

Strach být sám sebou nás může držet zpátky od věcí, které bychom mohli milovat.

• Od vztahů, které nám umožní rozkvést.
• Od životní cesty, po které toužíme jít.
• Od naplnění našeho úplného potenciálu.

Zkusme přestat brát odmítnutí jako důkaz něčeho v nás. Vezměme si z něj jen konstruktivní kritiku, pokud ji obsahuje, abychom jej využili jako příležitost k růstu. Ale neberme jej jako výpověď o naší hodnotě. Tu známe jen my sami.

Pojďme se soustředit na svůj vnitřní kompas a přestaňme těkat při každém rozhodnutí očima okolo sebe a hledat, co na něj říkají druzí. A dopřejme si konečně tu svobodu být sami sebou. Protože nic jiného za to nestojí víc.